Budeme třídit bioodpad! Jsme na to připraveni?

Novela zákona o odpadech č. 185/2001 Sb. mimo jiné rozšiřuje v § 17 povinnost obcí umožnit občanům oddělné ukládání některých typů odpadů, včetně biologicky rozložitelných.

Podle různých statistik můžeme zjistit, že podíl biologicky rozložitelné složky komunálních odpadů je kolem padesáti procent. Ale pokud domácnost třídí odpad dnes již poměrně běžným způsobem, tedy minimálně papír a plasty, pak je zbytkový odpad vlastně směsí bioodpadů, kovů a obalů z více materiálů.

popelniceBioodpad se třídí v mnoha obcích. Tuto možnost mají ale pouze obyvatelé v zástavbě rodinných domů. V hnědých popelnicích končí zpravidla tráva, zbytky rostlin a listí ze zahrad. Ti, kdo dnes bioodpad třídí, většinou platí poplatek za nádobu. Ta je tedy jedné konkrétní domácnosti. Nově je povinnost umožnit třídění bioodpadů na obci. Takže se bude muset vyřešit financování nákladů.

bioodpadJakmile ale přibude hnědá popelnice na bioodpad vedle dalších barevných, stojících na typickém panelovém sídlišti, může se klidně stát jen druhou popelnicí na směsný odpad. Nejde tedy jen o přistavení nádoby – třídění bioodpadů z domácností v bytových domech je složitější. A přináší nemálo úskalí. Na třídění bioodpadů se musíme podívat z více úhlů.

Třídění bioodpadu musí přijmout za své ten, kdo ho produkuje. A asi to nebude domácnost, která zatím netřídí vůbec. V „třídící“ domácnosti jsou většinou tři koše. S hnědou popelnicí před domem přibude další – na zbytky z kuchyně, převážně z ovoce a zeleniny. To je jediný bioodpad. A dobré bude přidávat i trochu natrhaného papíru. Obsah nového koše skončí v nové hnědé popelnici.

Ta je přizpůsobena na ukládání odpadu, který se rychle začíná rozkládat. Má větrací otvory a dvě dna, horním protéká uvolňovaná kapalina. Nádoba na bioodpad by ale měla mít i další prvky. Určitě by měla mít vhodný zámek, aby byla přístupná jen tomu, kdo se k třídění bioodpadu připojí. A taky je potřeba zamezit masivnímu přístupu hmyzu k obsahu. Pachový filtr je vítaný bonus.

Takže máme vytříděno. Ale co dál? Co vlastně budeme s bioodpadem dělat?

Zpracování bioodpadů

Bioodpad je surovina, kterou lze zpracovat a poté využít. Většina odborníků určitě řekne, že nejlepší je bioodpad kompostovat, případně zpracovat v bioplynové stanici. Pokud však jde ale o skutečné odborníky, tak jistě vědí, že oba tyto (fermentační) procesy potřebují správné složení materiálů, které se mají zpracovat. Hlavní je poměr uhlíku a dusíku, roli hraje i kyselost.

Při fermentaci v bioplynové stanici jsou nároky na skladbu mnohem přísnější, protože přímo ovlivňují samotný proces. Většina stávajících bioplynových stanic je závislá na nepřerušovaném provozu a dodávkách elektrické energie do sítě. Bioodpad může být rizikem.

Bioplynové stanice

bpsVětšina bioplynových stanic jsou tzv. zemědělské a zpracovávají téměř výhradně energetickou biomasu a statkové odpady. Pro zpracování bioodpadů musí být uzpůsobeny podle legislativních požadavků procesní podmínky, zejména vyšší fermentační teplota, případně hygienizace.

Když se bioodpad zpracuje v bioplynové stanici, prochází fermentačním procesem, při kterém je jeho část přeměněna na bioplyn. Jedná se tedy o energetické využití. Jenže využita je jen menší, lehce rozložitelná část. Větší část se stává součástí tak zvaného fermentačního zbytku, jinak digestátu. Digestáty z bioplynových stanic, zpracovávajících bioodpady, jsou tzv. rekultivačním digestátem a tudíž je nelze využít na zemědělské půdě.

Takže zpracováním bioodpadů v bioplynové stanici využijeme pouze jejich malou část. Většina je stále bioodpadem, jen jinak zatříděným. Vzhledem k praktické neexistenci bioplynových stanic, které bioodpad zpracovávají, a neexistenci systémových opatření pro jejich budování, se ale problému s digestátem bát nemusíme.

Kompostárny

kompostarnaKompostování bioodpadů je také fermentační proces, takže i zde platí obecná pravidla pro složení, zejména opět pro poměr uhlíku a dusíku, který je zásadní pro správný průběh procesu.

Kompostování přináší oproti zpracování bioodpadů v bioplynové stanici jeden nezanedbatelný problém. Je totiž poměrně velkým zdrojem emisí skleníkových plynů, vznikajících při rozkladných procesech.

Pokud bychom bioodpad neseparovali a spolu se zbytkovým odpadem ukládali na skládky, většina rozkladných procesů proběhne v hlubších vrstvách a po zakrytí skládky. Skládky jsou zpravidla vybaveny systémem jímání plynů, které se následně spalují. Takže kompostování představuje větší zátěž pro ovzduší, než skládkování. Jenže to není ani správné ani udržitelné!

Co tedy dál?

Dostáváme se od primárního problému (třídění bioodpadů) k většímu, sekundárnímu problému. Co s bioodpadem? Tedy tou větší částí, která zbyla po fermentačních procesech – kompostem nebo digestátem…

Že by končily, jako organická hmota, v zemědělské půdě nelze z více důvodů očekávat. Nějaký prostor je v rekultivacích. To ale nebude zdaleka stačit. Jestli se ve střednědobém horizontu skutečně podaří masivně třídit bioodpad (a je to nařízení EU), vzniknou vedle současných skládek také hromady bioodpadu v podobě kompostů a digestátů.

Naštěstí nelze očekávat, že se významné množství bioodpadů začne od začátku příštího roku objevovat v hnědých popelnicích. Přesto mi ale tak nějak chybí náznaky rozumných, systémových řešení. Rozdat popelnice určitě nestačí.

Shrnutí problémů

1. Systém sběru bioodpadů

  • technické řešení nádob
  • zamezení ukládání toho, co tam nepatří
  • čistota nádob
  • přístupnost nádob
  • sezónní rozdíly ve složení bioodpadu
  • motivace původců k separaci
  • financování systémů

2. Nakládání s bioodpadem

  • nedostatek kapacit zařízení
  • převaha kompostáren
  • nejasná podpora budování nových kapacit
  • provozní financování zařízení
  • nevhodné látkové složení bioodpadů z bytové zástavby
  • velké množství těžko využitelných zbytků (digestátů) po zpracování

Nástin řešení

Základním prvkem řešení musí být vhodné zařízení pro zpracování bioodpadů. Ideálně musí jít o takový provoz, který umí bioodpady ekonomicky zhodnotit na uplatnitelný produkt. Jedině takové zařízení může v důsledku vyvolat poptávku po bioodpadu, která následně iniciuje ekonomicky motivační systém. Určitě nepůjde o kompostárny. Ty mohou produkovat ekonomicky uplatnitelný produkt pouze v podobě energokompostu, který ale představuje nechtěné spalování bioodpadu. I tak ale kompostárny požadují za převzetí bioodpadu poplatky, které jsou spolu s náklady na separovaný sběr spíš demotivační.

Ani stávající bioplynové stanice nebudou přebírat bioodpad bez poplatku. Navíc komunální bioodpad pro ně není ekonomicky ani provozně výhodnou surovinou. Vybudovat novou bioplynovou stanici na zpracování komunálního odpadu, bez provozní podpory bioplynu nebo z něj vyrobené elektrické energie, je v podstatě nemožné. Se znovuzavedením podpory se nepočítá.

Důležitým prvkem systému nakládání s bioodpady by se mělo stát nakládání se zbytky po jejich primárním zpracování. Každý provozovatel povoleného zařízení by měl jasně deklarovat a doložit, jak s ním naloží.

Řešením tedy může být jedině takový zpracovatelský proces, který je schopen přeměnit veškerý bioodpad na produkt s dostatečnou přidanou hodnotou. Při stávajícím stavu technického poznání je nutné, aby zpracovávané bioodpady byly materiálově a látkově správně vyváženy. Spolu s komunálním bioodpadem, který je z velké části tvořen vodou, bude tedy nutno současně zpracovávat i další druhy odpadní biomasy s dostatečným obsahem využitelné energie.

biouhelPerspektivním způsobem zpracování bioodpadů je karbonizace. Jde o obdobný proces, při kterém se vyrábí dřevěné (správně dřevné) uhlí. Rozdíl je v surovině. Tou je jakákoli rostlinná biomasa. Produktem karbonizace je materiál podobný jemnozrnnému uhlí, který obsahuje především uhlík ve stabilní formě. Říká se mu biouhel (z anglického biochar).

Na rozdíl od dřevného uhlí ale není určen ke spálení. Biouhel by měl končit v zemědělské půdě. Díky svým vlastnostem může zásadně zlepšit kvalitu půdy, vodozádržnou kapacitu, odolnost proti erozím a přispět k rozvoji zdravých mikroorganismů. Ukládáním biouhlu do půdy lze doplnit deficit stabilního půdního uhlíku, způsobený intenzivní zemědělskou činností v posledních desetiletích.

Karbonizace bioodpadů a ukládání biouhlu do půdy bude významným příspěvkem v trvale udržitelnému zemědělství. Významně se sníží potřeba hnojení a s tím spojené vyplavování umělých hnojiv do vodních toků. Sníží se také emise skleníkových plynů z půdy, které jsou větším problémem, než třeba emise z dopravy.

Biouhel je poměrně mladým tématem, u jehož počátku byl projev profesora Lehmana v Americké sněmovně reprezentantů z června 2009. Dnes ale už existuje i Evropský certifikát biouhlu a Evropská unie podporuje jeho výzkum v nadnárodním projektu COAST. Připravuje se i evropské schválení biouhlu jako pomocné půdní látky v zemědělství.

cyklusNutno ještě zmínit, že karbonizace biomasy a bioodpadů na biouhel a jeho následné ukládání do půdy, je uznávaným způsobem zachycování a ukládání uhlíku (systém CCS). Díky faktu, že rostliny procesem fotosyntézy odebraly a uložily do svých těl uhlík ze vzdušného oxidu uhličitého, je karbonizace a uložení biouhlu do půdy dokončením procesu. Jedna tuna biouhlu představuje trvalé odstranění až tří a půl tuny oxidu uhličitého. Možná se biouhel zanedlouho stane pevným prvkem vznikajícího uhlíkového cyklu.

Zatím je ale biouhel spíš záležitostí výzkumu, než praxe. I díky tomu není jasné, jaká bude jeho „správná“ cena. Ta se ustaví až poté, co budou jeho funkční, a tedy ekonomicky uchopitelné, vlastnosti dostatečně ověřeny. Každopádně je ale již dnes celkem jasné, že biouhel představuje perspektivní materiál a jeho výroba vhodný a především udržitelný způsob zpracování bioodpadů.

 

Jan Káňa, BIOUEHL.CZ, září 2014

Posted under: Novinky

Comments are closed.